Kemp bez hranic O čem se diskutovalo

POHLED NA SVĚT A NA ŠKOLSTVÍ

„Kemp bez hranic“ se uskutečnil v týdnu od 6. do 10. března 2017 pro 34 studentů v rámci aktivity „Poznávání“ z projektu „Inkluzivní výchova na SSPŠ“ v rámci „Operačního programu Praha pól růstu“. Během něho jsem měl možnost hovořit s mnoha studenty jak před kamerou, tak v neoficiálních debatách. Musím ocenit jejich otevřenost, snahu hledat odpovědi i zamýšlení se nad mnoha problémy. Pochopitelně stále ještě mnozí z nich vidí svět kolem sebe černobíle, neuvědomují si desítky okolností, které mají na danou věc vliv. Je pro ně klíčové férové jednání, nejsou ochotní dělat někdy i ponižující kompromisy, jak se již naučili mnozí dříve narození. Dovedou se pro věc nadchnout, ale také mnohdy nemají vůli své nápady dokončit.

V rámci našich diskusí jsme se bavili o tom, že pojem „Kemp bez hranic“ je mírně zavádějící, neboť hranice pro své jednání si stanovujeme sami. Je bohužel pravdou, že někteří naši spoluobčané téměř žádné hranice nemají, ti jednají vždy tak, aby daná činnost pro ně znamenala osobní prospěch. Z takových by si však mladá generace příklad brát neměla, což je někdy těžké, neboť jsou mediálně známí, zastávají různé politické posty.

Stejně tak je třeba chápat i aktivitu „Poznávání“. Nejde totiž jen o poznávání jinakostí, studentů jiných národností a jejich zvyklostí, osob s jiným vyznáním, ale také o poznávání sebe sama. Svých schopností, svých silných a slabých stránek. Zpětnou vazbou pro přemýšlivé mohly být i některé aktivity na tomto kempu.

Bavili jsme se hodně o vzdělávání. Často jsem se setkal s názorem, proč se některé věci učit, když je nejspíš nikde a nikdy v životě nepoužiji. Takové výhrady se nejvíce objevovaly u předmětů jako je český jazyk či dějepis. Snažil jsem se studentům vysvětlovat, že čím jsou vzdělanější, čím jsou silnější osobnosti, tím méně s nimi může jejich okolí manipulovat. Čím větší dokáží mít přehled, i díky všeobecnému vzdělání, tím více chápou souvislosti dění ve světě a jsou schopni si utvářet svůj vlastní názor, posuzovat informace, které se na ně hrnou ze všech stran. Mnohdy jsou přitom zavádějící, tvořené s jasným záměrem ovlivňovat názor čtenářů či diváků ku prospěchu autorů podobných „zaručených“ zpráv či úvah, různých konspiračních teorií.

Za důležité jsem studentům označil schopnost pochybovat, zkoumat události z více úhlů pohledů. Nepochybuje totiž pouze hlupák a to právě proto, že je hlupákem. Zároveň však musím mít potřebné sebevědomí v sebe sama, ve své schopnosti, což ale neznamená chovat se arogantně, nýbrž věřit si. Věřit, že dokáži dosáhnout cílů, které si stanovím. Ty by neměly být nízké, právě naopak. Možná jich nakonec nedosáhnu, ale pro svůj vlastní dobrý pocit musím vědět, že jsem pro jejich naplnění učinil vše, co bylo v mých silách. Jen tak mohu být spokojený sám se seberu, jen tak se mi vyhne frustrace z nenaplněného života, což je přímá linka k blbé náladě, zášti, nenávisti.

Vzhledem ke statutu studentů bylo pro účastníky kempu klíčovým tématem debat středoškolské vzdělávání, respektive fungování středních škol obecně. Snažil jsem se sdělit svůj názor, že jakákoli škola svým studentům dává jen základ, ukazuje jim směr, ale ten už si musí hledat sami. Musí převzít spoluzodpovědnost za své vzdělávání, což je těžké, ale klíčové. Vysvětloval jsem, že já se snažím dávat co největší prostor jak učitelům, tak studentům, aby se mohli seberealizovat. Sice ne každý tuto možnost využije, ale já se snažím, aby každý tuto možnost měl. Proto nabízím spolu podíl zaměstnanců i studentů na chodu školy, možnost navrhovat řešení, přicházet s neotřelými nápady a pokoušet se je i realizovat. Snažím se toto lidem sdělovat, přesvědčovat je o vhodnosti jejich aktivního a pozitivního přístupu k životu i ke škole, ale nenařizuji takové jednání nikomu. Dávám šanci, ale nechávám na každém, jak s ní naloží.

Nezastíral jsem, že jsem pravicově orientovaný, a tedy si myslím, že každý je za svůj osud zodpovědný sám. Nejde o žádné předurčení našeho života, dopředu zařazení do šedi průměru či do kasty „těch dole“, ale že záleží na mně, jestli za svůj život převezmu zodpovědnost, dokáži vystoupit ze své komfortní zóny. Pokud v demokratické a otevřené společnosti někdo tuto možnost nevyužije, pokud své příležitosti v životě promarní, není to zlovolnost „těch nahoře“, ale je to jen a jen jeho problém.

V totalitní společnosti, jako byla ta za komunistů, jsou možnosti omezené, nebo podmíněné velmi ponižující loajalitou k moci. V demokratické společnosti, byť třeba v něčem i nedokonalé, jsou naše možnosti obrovské, a záleží jen na nás, jak s nimi naložíme. Zda budeme jen brblat a nadávat na poměry, anebo budeme makat a snažit se zdokonalovat, snažit se uspět. Někdy to bolí, někdy to stojí velké úsilí, mnohdy musíme překonávat překážky, vyrovnat se s vlastní nedokonalostí či svými dílčími selháními. Ale pokud vytrváme, pokud máme dostatek vůle, dostatek trpělivosti, výsledek se nakonec dostaví. Jde přitom i o poznávání sebe sama, svých silných stránek, o hledání optimální cesty.

Škola pochopitelně lidi vzdělává, ale také vychovává. Ne, že ne. Ovšem tato výchova není to samé, co by studentům měla poskytnout rodina. Tedy výchova ke slušnému a společenskému jednání, ale také k dodržování pravidel. Škola v mém pojetí má vychovávat trochu jinak, nebo by tedy měla. Bohužel někdy se školy soustředí pouze na předávání informací a ověřování si, kolik z nich si studenti zapamatovali. Je to jednodušší, ale zcela nedostatečné. Škola by měla studenty učit se učit, a to nejen v konkrétním předmětu, ale také v tom, jak zvládat situace, které před každého z nich časem život postaví.

Každý student by si měl uvědomit, že pravděpodobně přijde chvíle, kdy bude mít zodpovědnost nejen za sebe sama, ale také třeba za svůj tým. Pokud navíc bude jeho vedoucím, musí umět nastavit dobře pravidla tak, aby je byli schopni všichni zvládnout. On pak nese zodpovědnost nejen za své konání, ale i za konání svých podřízených. Role vedoucího není jen ta stránka kladná, tedy možnost těžit z určitého postavení, ale především vyšší míra zodpovědnosti a nutnost řešit problémy, což mnohdy přináší nepříjemné konflikty.

Právě takové dovednosti, a nabírání potřebných zkušeností, dokáží přinést různé projekty, které na škole vytváříme, a to nejen ty studentské ve třetím ročníku či maturitní v ročníku čtvrtém. Když se totiž někdo nepřipraví na písemku, tak svůj přístup odnese jen on sám horší známkou. Pokud ale někdo zklame v týmové práci, nepoškodí jen sám sebe, ale celou skupinu a ohrozí splnění celého úkolu. Což může mít ve firmě i fatální důsledky, může přijít ztráta zakázky, zničení důvěry, bankrot.

Pokud projekt, na kterém studenti z mého pověření pracují, má i veřejný dopad, může jeho nesplnění či špatné naplnění poškodit školu. Navíc mnohdy jde i o riskantní jednání z mé strany jako ředitele. Pokud totiž někam posílám studenty jako vedoucí akce, jako zástupce a reprezentanty školy, dávám jim tak velkou důvěru, ale zároveň na ně kladu velkou zodpovědnost. Musím pak věřit, že ji zvládnou, že jsem dobře odhadl jejich současné schopnosti a dovednosti. Je to více o mé zodpovědnosti než o té jejich, a o mé odvaze jim tu důvěru dát.

Je jasné, že čím jsem aktivnější, tím větší hrozí riziko, že udělám chybu. Bohužel ve školství se často uplatňuje rčení: „Bylo to horší než zločin, byla to chyba.“ Chybovat je přitom lidské a jen hlupák si myslí, že chyby nedělá, protože si je ve své omezenosti není schopen uvědomit. Dělat chyby tak není chybou, ale chybou je se ze svých chyb nepoučit. Pokud nastolím ve vzdělávacím procesu strach z chyby, je to cesta do pekla. Studenti se uzavřou, stanou se pasivními. Raději se na nic nezeptají, o nic se nepokusí. Tento pocit se pak přenese i do jejich života a oni ho raději celý prožijí „při zemi“, neboť jakýkoli vzlet pro ně nutně představuje obavu, aby neudělali chybu, neučinili chybné rozhodnutí. Přitom u většiny velkých vzestupů a projektů stála na začátku odvaha. Také ale nejistota a hromada chybných rozhodnutí, které bylo třeba průběžně napravovat.

Poslední, co zmíním, je vztah studentů k některým předmětům, a to k matematice a českému jazyku. Nejspíš nikdo ze studentů přítomných na kempu nepochybuje o tom, že umět dobře alespoň anglicky je životní nutnost, pokud chce uspět ve svém oboru. Mnozí uznávají i potřebnost matematiky, i když z ní má dost z nich hrůzu, neboť nejsou schopni pochopit souvislosti a drtí se ji nazpaměť. Což znamená, že ve svých znalostech mají guláš a musí se modlit, aby zadání bylo hodně podobné vzorovému příkladu, jehož řešení se nabiflovali, aniž by pochopili souvislosti. Ale kupodivu hned několik jedinců se svěřilo, že matematiku mají rádi, baví je, chtěli by se v ní dále rozvíjet, i nad rámec osnov.

Bohužel v případě českého jazyka tomu už tak nebylo, ten straší téměř všechny bez výjimek. Je největším strašákem pro maturanty a loňské výsledky u této části „zkoušky z dospělosti“ jim dávají za pravdu. Téměř všichni ji sice nakonec zvládli, ale už ne s právě ideálními výsledky a hodně z nich s pořádně upoceným čelem. Patnácti loňským maturantům známka z češtiny znemožnila odcházet s vyznamenáním.

Jsem smutný z toho, jak studenti pohlíží na rodný jazyk, ale také na výuku dějin. To je totiž opravdu na pováženou, neboť kdo se nedokáže poučit z historie, je odsouzen si ji prožít znovu, a to většinou právě ty její temné stránky. Bez společenského přehledu totiž nedokáže nikdo ani náznakem pochopit mnoho souvislostí a orientovat se v poměrně složitém světě.

Často přemýšlím, jak tento neutěšený stav změnit. Podle mého leží chyba již v dávné minulosti. Ve chvíli, kdy jsme přijali názor, že je třeba se český jazyk učit proto, abychom uspěli u maturity. Nějak se nám z toho vytratil hlavní důvod, proč se snažit v této oblasti vzdělávat. Místo schopnosti smysluplně vyjádřit svou myšlenku, se zabýváme prapodivnými slohovými útvary, místo schopnosti umět „mluvit“ a „psát“, se zabýváme pitváním souvětí a místo radosti z četby a krásy umění, se zabýváme faktografií. Možná se mýlím, ale myslím si, že pokud se nezmění toto pojetí výuky a současný systém zkoušení, nezmění se ani pohled studentů na český jazyk jako předmět, a oni z něho pořád budou mít strach. A čeho se bojíme, to dost často začínáme nenávidět. Což ale platí i pro matku věd, pro matematiku.

Ing. Radko Sáblík.





Projekt Projektová inkluzivní výuka na Smíchovské SPŠ je spolufinancován Evropskou unií.

CZ.07.4.68/0.0/0.0/15_005/0000002